V případě smluvních stran se sídlem nebo bydlištěm v různých zemích je důležité dohodnout se na právním řádu té či oné země, jemuž bude smlouva podléhat. Tento požadavek vylučuje možné následné pochybnosti ohledně použití toho či onoho právního řádu té či oné země při výkladu smlouvy. Bylo-li například sjednáno, že se na výklad smlouvy použije české právo, použijí se pravidla českého zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (OZ nebo též NOZ), pokud jde o uzavření smlouvy, práva a povinnosti smluvních stran, porušení, odpovědnost apod.
Víceméně totéž platí pro jurisdikci, tedy pro založení pravomoci/příslušnosti soudních orgánů konkrétního státu pro případ řešení sporů. Dle obecného principu bude smluvní strana zpravidla žalována v místě svého sídla (popř. místa podnikání, respektive bydliště), tedy v zahraničí. Jelikož ale z tohoto obecného pravidla existuje řada výjimek, je velmi užitečné v písemné smlouvě zakotvit pravomoc/příslušnost obecných soudních orgánů (nikoliv konkrétního soudu) toho či onoho konkrétního státu. Je-li to možné, doporučujeme pravomoc/příslušnost soudních orgánů sjednat přímo v textu samotné (hlavní) smlouvy (nejlépe v jejích závěrečných ustanoveních), tj. nikoli například v textu přiložených všeobecných obchodních či jiných podmínek. Evropské nařízení Brusel I. bis umožňuje, aby pravomoc/příslušnost soudních orgánů konkrétního státu sjednala fyzická i právnická osoba s bydlištěm či místem podnikání na území členského státu Evropské unie. Podle českého zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním je navíc sjednání pravomoci/příslušnosti soudních orgánů konkrétního státu možné i fyzickými a/nebo právnickými osobami s bydlištěm/sídlem mimo Evropský hospodářský prostor.