Veřejné užívání autorských děl a uměleckých výkonů dosahuje v dnešní době takové míry, intenzity a rozsahu, že umělci nemají žádnou šanci ohlídat či monitorovat užívání svých děl (ať už jde o vysílání hudby v rádiu nebo v restauracích, půjčování knih v knihovnách nebo vysílání pořadů v televizi apod.). Z těchto praktických důvodu existují organizace sdružující autory a jiné nositele chráněných práv, které kolektivní či hromadnou správu práv z pověření Ministerstva kultury ČR provádějí. Oficiálně se jim říká kolektivní správci.
Kolektivními správci jsou obvykle soukromé spolky, jimž bylo v mnoha zemích k vykonávání kolektivní správy státními orgány ze zákona přiřknuto monopolní postavení. Svou povahou představují jakési odborové solidární uskupení autorů hájící své zájmy vůči hospodářsky silnějším uživatelům děl k rozmnoženinám, veřejným produkcím a rozhlasovému šíření autorských děl, uměleckých výkonů a dalších předmětů ochrany.
Co přesně je kolektivní správa?
Kolektivní správou se rozumí nepřímé zastupování většího počtu osob k jejich společnému prospěchu, a to při výkonu jejich majetkových práv k dílům, uměleckým výkonům, zvukovým a zvukově obrazovým záznamům, pokud jiný než kolektivní výkon těchto práv je neúčelný nebo nehospodárný.
Kolektivní správou je také vybírání paušálních náhradních odměn v souvislosti s půjčováním knih a s rozmnožováním (kopírováním) chráněných předmětů pro osobní potřebu jednotlivce (kopírky, vypalovací zařízení, tiskárny, flash disky, prázdná média typu CD/DVD/BD apod.). Náhradní odměny nelze ze zákona vybrat jinak než prostřednictvím kolektivního správce.
Zjednodušeně vzato lze říci, že se kolektivní správa uplatňuje tam, kde dochází k pravidelnému a průběžnému užívání zejména obrovského množství autorských děl nebo jiných chráněných předmětů (např. vůči poskytovatelům kopírovacích služeb, vůči hotelům a restauracím, vůči televizním a rozhlasovým vysílatelům, vůči výrobcům a dovozcům kopírovacích zařízení a nenahraných datových nosičů, vůči kabelovým televizím apod.).
Kde není kolektivní správa uplatňována?
Prakticky jedinou zásadní výjimkou, kde není kolektivní správa práv uplatňována, je oblast divadla, která je z hlediska typologie užití považována za tzv. velká práva, což znamená, že autoři poskytují veškerá oprávnění licenčními smlouvami uzavíranými s uživateli děl a výkonů (divadly a divadelními producenty) přímo. Divadelní oblast je tak z režimu kolektivní správy vyňata.
Nepřímé zastoupení?
Nepřímé zastoupení znamená, že kolektivní správce zastupuje umělce vlastním jménem (jménem kolektivního správce), což v praxi znamená, že ve smlouvách uzavíraných s uživateli děl je v hlavičce jako smluvní strana uveden přímo kolektivní správce, a nikoliv umělec sám.
Členství a poplatky
Zastoupení v rámci kolektivní správy je vždy bezplatné, v některých případech může být požadováno zaplacení jednorázového „vstupního“ administrativního poplatku kryjícího náklady vzniklé v souvislosti s registrací do systému kolektivní správy. Zastoupené osoby se dále na nákladech organizací vykonávajících kolektivní správu nijak nepodílí (s výjimkou sražené provizní či režijní částky kolektivního správce z inkasovaných odměn), v tomto ohledu se jeví zastoupení pro nositele práv vždy jako výhodné.
Kromě zastoupení se v určitých případech může umělec stát také členem organizace vykonávající kolektivní správu (členství nemá nic společného se zastoupením a jedná se o dvě na sobě nezávislé záležitosti). O rozhodnutí o přijetí člena hlasuje příslušný orgán kolektivního správce podle vnitřních předpisů organizace. Zpravidla jsou přijímány osoby s dlouholetým aktivním působením na uměleckém poli, které již ve své kariéře dosáhly významnějších výsledků. Členům je posléze umožněno hlasovat na členských schůzích, mohou být též zvoleni do orgánů správců, a tím ovlivňovat jejich další činnost a směřování.
Znaky a výhody kolektivní správy
Znaky kolektivní správy jsou hromadnost, kolektivnost, účelnost a hospodárnost. Hromadností a kolektivností se rozumí, že kolektivní správce svými smlouvami poskytuje (v nepřímém zastoupení všech do kolektivní správy přihlášených umělců) licenci ve vztahu k uživatelům velkého počtu děl všech umělců „najednou“, tedy prostřednictvím právě jedné smlouvy, kterou označujeme jako „hromadnou“ a která je typická tím, že zahrnuje práva i smluvně nezastupovaných umělců, pokud příslušný umělec účinky konkrétní hromadné smlouvy nevyloučí. Vedle hromadných smluv však kolektivní správci uzavírají běžně i „klasické“ licenční smlouvy. Základní výhodou kolektivní správy je tedy možnost poskytnout uživateli děl licenci jednou hromadnou smlouvou k velkému množství děl nebo výkonů „naráz“. Jak již bylo řečeno, výhodná je pro zastoupené umělce také skutečnost, že zastoupení je v zásadě bezplatné.
Jak to funguje v praxi?
Hromadné smlouvy mohou využívat různých režimů a inkasních mechanismů. Kupříkladu hromadné smlouvy uzavírané s největšími televizními či rozhlasovými společnostmi obsahují poměrně sofistikovanou a podrobnou proceduru nahlašování užitých děl nebo výkonů, z čehož je pravidelně v určitých intervalech vypočítávána a hrazena odměna podle sazebníků, které tvoří přílohy hromadných smluv. Sazebníky obsahují jednotlivé výše odměn v závislosti na mnoha aspektech – druhu užitého díla nebo výkonu, rozsahu (stopáže) užitého díla nebo výkonu, denní dobu, kdy bylo dané dílo nebo výkon užit apod. Kromě toho existují i tzv. hromadné smlouvy paušální, které jsou procedurálně zjednodušeny v tom smyslu, že uživatel děl zaplatí za určitou časovou jednotku (kupříkladu za jeden kalendářní rok) určitou paušální částku, čímž získá oprávnění užívat všechna díla, k nimž příslušný kolektivní správce vykonává kolektivní správu práv, aniž by musel nahlašovat, která konkrétní díla byla užita. Tento režim se uplatňuje kupříkladu v restauracích ve vztahu k tam umístěným rádio/CD/DVD přehrávačům apod.
U autorů hudby bývá zejména ve filmové a televizní branži obvyklé, že producentům poskytují přímou smlouvou pouze tzv. synchronizační souhlas týkající se svolení k tomu, aby jejich díla byla (pouze) zpracována/upravena a zařazena do výsledného audiovizuálního díla nebo do televizního pořadu apod. Za poskytnutí synchronizačního souhlasu obdrží (většinou jednorázovou) odměnu přímo od producenta nebo vysílatele (tj. nikoliv prostřednictvím kolektivního správce).
Další odměny (licenční, tzv. tantiémy) posléze dostávají skladatelé z titulu opakovaného užívání jejich děl (promítáním v kině, vysíláním v televizi apod.), a to prostřednictvím kolektivního správce OSA – ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., který pro skladatele tyto licenční odměny (tantiémy) vybírá od všemožných uživatelů (kin, distributorů apod.); veškerá takováto užití jsou tedy nahlašována kolektivnímu správci OSA – ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním, z. s. Někdy jednotlivá užití nahlašují skladatelé sami, někdy agendu ohlašování zpracovávají samotní uživatelé.