Českému autorskému právu byla vždy vlastní zásada, že licence může být poskytnuta pouze ve vztahu k takovému druhu užití, jenž je ke dni uzavření smlouvy objektivně znám (technologicky vzato). Tento princip byl v České republice vždy platný, tj. nebyl v historii nijak měněn. Oproti tomu například německá právní úprava nyní do jisté míry umožňuje poskytnutí licence i k doposud neznámým druhům užití.
V praxi je výše uvedená zásada někdy „obcházena“. Licenční smlouva obsahuje zvláštní ujednání o smlouvě budoucí, které stanoví autorovi (poskytovateli licence) povinnost uzavřít s nabyvatelem v budoucnu (až bude nový druh užití známý) další (jinou) licenční smlouvu, na jejímž základě autor (poskytovatel licence) udělí nabyvateli oprávnění právě k takovým druhům užití, které nejsou ke dni uzavření původní licenční smlouvy známé a které naopak vzniknou/budou známé až v budoucnu. Ujednání obsahuje také dohodu ohledně výše odměny za poskytnutí takové budoucí licence, nebo alespoň způsob, jak bude určena či spočítána. Tato smluvní konstrukce je z pohledu občanského zákoníku i autorského zákona formálně platná (k poskytnutí licence totiž nedochází ke dni uzavření původní licenční smlouvy, kdy druh užití není znám, nýbrž až později ke dni uzavření budoucí licenční smlouvy, kdy daný druh užití již znám bude, čímž je výše uvedená autorskoprávní zásada formálně dodržena). Je však otázkou, jak by se s platností takového ustanovení vypořádaly soudy. Mezi odbornou komunitou totiž existují pochybnosti, zda se nejedná o „obcházení“ zákona.