Smlouvy EU zaručují svobodu usazování a služeb a svobodu pohybu pro pracovníky, tedy garantují všem občanům EU právo pracovat a žít v jiném členském státě EU. Zejména to znamená, že jsou občané EU oprávněni v rámci EU:
- poskytovat přeshraničně služby,
- hledat práci v jiném členském státě,
- pracovat bez potřeby pracovního povolení,
- žít v dané zemi,
- zůstat v zemi i po ukončení pracovního poměru,
- mít stejná práva jako občané hostitelské země, pokud jde o přístup k zaměstnání, pracovní podmínky, sociální dávky a daňové výhody.
Článek 20 Smlouvy o fungování EU zavedl občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.
Podmínky jsou stanoveny v následujících evropských a vnitrostátních právních předpisech:
- Vízový kodex EU – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech.
- Úmluva o provedení Schengenské dohody – ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích.
- Schengenský hraniční kodex – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 399/2016 ze dne 9. března 2016.
- Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Vízový kodex EU
Kromě Lisabonské smlouvy existují další evropské dohody, které se dotýkají mobility umělců. Nejdůležitější z nich je Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 založená na čl. 61 Smlouvy o ES o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích signatářů a společně s ní Schengenský hraniční kodex s pravidly týkajícími se kontrolních opatření na vnějších hranicích schengenského prostoru.
Vízový kodex je od 5. dubna 2010 závazným právním základem pro vydávání krátkodobých víz (víza v maximální délce devadesáti dnů) v schengenském prostoru pro všechny členské státy Schengenské úmluvy. Tento kodex definuje právní požadavky pro vydávání víz a stanoví pokyny týkající se provádění vízových postupů, které jsou standardizované pro všechny členské státy Schengenské úmluvy. Státy EU kromě Kypru, Rumunska, Bulharska a Chorvatska, dále jsou členy schengenského prostoru Island, Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Monako, San Marino a Vatikán nejsou oficiálně součástí Schengenu, ale na jejich hranicích se uplatňují schengenské dohody.
Schengen: Dodatky, zvláštní ustanovení a výjimky
Řada zemí, které nejsou členy EU, podepsala také vízový kodex (Island, Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko). Vízový kodex je dále doplněn dvanácti dohodami o usnadnění udělování víz se třetími zeměmi, které jsou platné ve všech signatářských zemích s výjimkou Dánska. Některé z těchto třetích zemí (Albánie, Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie, Černá Hora, Moldavsko, Srbsko, Ukrajina) jsou vyňaty z vízové povinnosti pro krátkodobé návštěvy do devadesáti dnů. Seznam zemí lze nalézt na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Kromě toho existuje řada zvláštních ustanovení omezujících vízový kodex, která platí pouze v některých signatářských zemích.
Velká Británie a Irsko neuplatňují společnou vízovou politiku, ani společná pravidla pro vstup, pobyt a udělování krátkodobých víz. Velká Británie ani Irsko neuznávají pro vstup
a pobyt na svém území platné schengenské vízum.